29. června 2026|Turnaje kat. B|Barvínek Zdeněk

Fortell cup, 6. turnaj

Příprava na útok na světový rekord ...

Příprava na útok na světový rekord, myslím tím světový rekord Blanska v teplotě, ve které se dá hrát bowling, se konala při nočním turnaji. Jednalo se o Fortell cup, který začal už v 09°°, tak si umíte představit, v kolik jsem musel vstávat. Záměláci, a hlavně Láďa Schůt, to mají dál než já, ale oni jsou zvyklí, nespí prý do devíti hodin, jako já, pro ně to není noc. Turnaj samotný přinesl mnoho radosti, ale kde je radost, tam bývá i smutek. To je příklad Milánových. Marta skončila bez titulu, to byla pro ni zpráva dobrá. Skončila dvanáctá, před ní byla elita a za ní, vedeni Martiným manželem Milanem, jsou jelita. Primus inter elitas (to čučíte, jakými vládnu slovy, že?), to je následující trojice. Jiří Pryček, po první hře až sedmnáctý, se vydrápal na první flek až v poslední hře. Vyměnil si místo s Jirkou Staňkem, který ve finálové hře vykrvácel, ale uhájil stříbro. Na fotce žmoulá bankovky, které jsem mu zapůjčil. On mi je pak odmítl vrátit, tak jsem nějaké rozdal i jiným lidem. Napakoval se Luboš Marek, v trojici, která se jakoby dívá do budoucnosti, je černým vzadu. Luboš dostal dvě kilča za třetí místo a bankovku dostal také za nejvyšší průměr a nejvyšší nához. Po první hře vedl skromný Staněk, konkrétně František. Nakonec byl až čtvrtý, což je čestné, totiž neodměňované místo. Ale Franta nedělá sport pro prachy, proč ho dělá, mi odmítl říct. Po třech hrách, čili v polovičce soutěže, vedl Milan Neugebauer. Nakonec z toho bylo páté místo, těsně před Lucíí Gagalíkovou, ta byla po druhé hře celá bronzová. Poslední dva ve finále, to byli celodenní soupeři Jindra Jukla a můj bratr Jan. Těm v konci svorně došly síly, zakončili nejhorší hrou, ale málo platné, jsou to finalisté. Daleko líp na tom je Věra Krejchová. Ta je nejlepší hráčkou, která se do finále nedostala. Za to dostala bankovku a právo vyfotit se s Lucií, nejlepší ženou ze všech tří, co to hrály a taky s Rosťou Konečným. Ten za sebou nechal i Viktora Vodáka, což je normálně co říct. Tentokrát ne, ale Viktor je po operaci. Bitva o elitu byla lítá, Věru dělil od Míry Koukala, posledního hráče v elitě (pozor, elita a finalisté je rozdíl) miniaturní rozdíl osmi bodů. Vyplnil ho Petr Leinweber a Jirka Hradil, čímž jsem vyjmenoval všechny hráče, kteří se dostali přes 800 bodů. K tomuto cíli vedly cesty rozmanité. Někdo si připisoval ke každé hře 74 bodů a chudák Kolja Fufalko, šestnáctý v pořadí, jen body tři. Hráči mezi Mírou a Koljou se na dvoustovku nedostali, což se týká i Ládi Schůta, muzikanta a nohejbalisty, začal jako devatenáctý a pak se prudce o čtyři místa zlepšil. Za Koljou skončili další dva chudáci, Sláva Šilar, který načítal ke každé hře (stejně jako Petr Leinweber) deset bodů a Marcel Svoboda, načítal dvanáct. Z toho se dá usuzovat, že mají mezery v taktice. Stačí přeci půl roku blbě hrát a pak budou mít bonus takový, že by mohli být klidně i devátí. Velká sranda byla s Láďou Koubkem, kuželkářem. Ten začal házet tak, že pokládal kouli na rozběh. Upozornil jsem ho, že musí házet „bosé“, kuželkáři vědí, že oni to házet nesmí, to je koule položená až za přešlapovou čáru. Láďa se fakt snažil, pokládal kouli správně, jen se nemohl trefit do kuželek. Vyřešil jsem to tak, že jsem zavřel oči a odešel od něho mumlajíc, „já nic nevidím, já nic nevidím“. Do elitní dvacítky se dostala Jana Svobodová, která velmi vážně ohrožovala bájnou hranici 99 bodů a opřena o svůj bonus, porazila nejen Rosťu a Viktora, ale dokonce i Pepíka Simona, taky kuželkáře (ze Svitav přijeli tři a z Východních Čech se mnou čtyři). Což je vše, každý se v komentáři trochu najde. Přežili jsme i díky dvěma ventilátorům a těšíme se (snad) na červenec, ZB