7. července 2026|Turnaje kat. B|Barvínek Zdeněk

Vinca cup, 5. turnaj

​Jakou já měl radost, že mi chce ...

Jakou já měl radost, že mi chce kamarád vyhovět a dopadlo to jako vždycky. Měl jsem na turnaj přihlášených sedmnáct hráčů, což není na osmidráhu ideální počet. Docela jsem si říkal, že by se mohl jeden odhlásit a bude pohoda. Kamarádi vědí, co je potřeba, jenže byli tři, takže jsme odehráli ve čtrnácti, což bylo o jednoho lepší, než před měsícem. Co bylo výrazně lepší, byla teplota. Venku bylo příjemných dvaadvacet, takže to zkazil jen Pavel Lůža. Uvedl bych reportáž kvalifikací, kde hranici 900 bodů překonalo pět hráčů. Z bojů o ceny vypadl Tonda Osička, v kvalifikaci druhý a oddělil se chrt, lysý Karel Novák. Ten porazil o třicet bodů Jirku Haraštu, a to má Jirka v sobě voperované zařízení, které mu pomáhá hrát dobře (kdo ví, co má voperované Karel). O dalších skoro třicet bodů zpět byl již zmíněný Pavlík. Jen o šest bodů za ním skončil František Brokeš, vítěz kvalifikace a stejně na tom byl můj bratr Jan. Je pravda, že Karel a Jirka vypadají na první fotce nadšeně, kdežto Pavel, jako by přemýšlel, co provedl, ale to ho neomlouvá. Hodit o šest míň, tak by měl jako František a můj bratr, a to bych už nějak sešvindloval. Na dosah měl tuto partičku Míra Koukal, který si zasloužil turnaj vyhrát. Přivezl mi totiž pro mou vnučku Nikolku šejkr. Už ho přivezl všem, co chodí na turnaje, sám je vyrábí z umělé hmoty, a teď i Nikolce. Stačilo to na šesté místo, ovšem daleko před Jarou Peštálem a golfistu, Jirku hudebníka Kociána, tak toho rozsekal na cucky. Malinký. Tak to by byli finalisté, za nimiž skončil rebel Toník Osička z jižní Moravy a na řadě je Anička Brokešovic, nejlepší žena turnaje. Tu jistě snadno najdete na druhé fotce, je to ta mezi dvěma kolosy. Ti jsou na fotce taky po zásluze, jedna se o Františka Brokeše, který sice skončil „až“ čtvrtý, ovšem měl jasně nejlepší průměr, 196,14. Tonda je na fotce coby nejlepší hráč, který se do finále nedostal. Normálně by na fotce byl Karel Novák, ten za nejvyšší nához, ale odmítl se vyfotit v brýlích, že by byl jako mafián, a já zas odmítl vyfotit stejného Karla dvakrát. Když jsem zmínil osmého Jirku, mohl jsem napsat, že se jedná o nejlepšího hráče kdysi ligového týmu K3, neboť kilometr za ním skončili jeho spoluhráči Rosťa Konečný a Andrea Kubešová. Rozdíl mezi nimi byl obrovský, vždyť ti dva měli dohromady míň, než Jirka sám. Po mistrovství Evropy ještě neaklimatizovaná Danuše Krejčová se rvala o třinácté místo s Karlem Hrbáčkem, hrdinou dne. Danuše vyhrála, ale Karel na návštěvě bleskově seřídil dráhu č. 4, takže jsme mohli hrát na všech osmi drahách. Že byla úroveň nebývalá, o tom svědčí jednak to, že nebyl ani jeden výkon pod magickou hranicí a taky to, že pět hráčů mělo průměr nad 190 (tedy Toník skoro. Což by mohlo být o čtrnácti hráčích a jednom řediteli všechno, loučí se tedy ZB.